roman burda FOTOGRAFIE

Mizející zvyky a rituály, které obyčejný smrtelník nemá šanci zažít.

Český fotograf Roman Burda vydává knihu fotografií ze svých cest po Etiopii, kde jej mezi sebe přijaly domorodé africké kmeny od řeky Omo.

Čtyři domorodé africké národy a jejich starobylé kulturní zvyky mapuje fotografická publikace Romana Burdy nazvaná jednoduše Ethiopia - Omo River. Na více než dvou stovkách černobílých snímků v ní český fotograf dokumentuje život lidí na březích řeky Omo. Burda navštívil Etiopii poprvé jako turista: "Co jsem tam viděl mě nutí se do této nádherné, neobyčejné země vracet i několikrát ročně." Zvědavost a touha poznat nové lidi jej zavedla i na místa, která zůstávají běžnému návštěvníkovi Afriky skrytá.

Hamarové. Těmi Ethiopia začíná. Nejpočetnější z místních kmenů, je jich na 50 tisíc. Živí se pastevectvím a zemědělstvím, bydlí v chýších s nejbližšími příbuznými. Nejvíc práce mají se získáváním vody - často musí hloubit i několik metrů hlubokou jámu ve vyschlém říčním korytě. Muži mají jednu až tři manželky, za nevěstu se platí dobytkem a zbraněmi. Hamarové si potrpí na své účesy, ty zpevňují hlínou a na noc si hlavu podkládají dřevěnou stoličkou zvanou borkoto. Důležitou složkou jejich tradic jsou poezie a písně gadi, iniciačním obřadem mladíků pak přeskakování býků, přičemž ženy a dívky prosí mladé muže o následné bičování, které stvrzuje jejich přitažlivost.

Oproti Surmům jsou Hamarové ovšem naprostí andílci. Tihle obyvatelé zdejších hor žili dlouho izolovaní od vnějšího světa a mají tak pověst krutých a nevypočitatelných válečníků. Vesnice čítající stovky obyvatel se čas od času stěhují, Surmové v nich ovšem vedou velmi společenský život. Muži a starší chlapci se vydávají hledat pastviny a mimo domov jsou i dlouhé týdny. Na cestách se živí směsí mléka a hovězí krve z krční tepny dospělého býka. Dobytkem se platí i za ženy, proslulé po celém světě zasouváním hliněných talířků do spodního rtu.

Území, na něž se Roman Burda za Afričany vracel, byla zpřístupněna teprve koncem minulého století. Příslušníci zdějších ozbrojených polonomádských pasteveckých kmenů mezi sebou vedli dlouhé války. Mnohé rodiny žijí dodnes v zajetí touhy po krvavé pomstě, táhnoucí se generace. "Snad nikde jinde v Africe člověk už dneska neuvidí, jak do každodenního života stále zasahují rituály spojené s bolestí, krví - a smrtí. V posledním desetiletí si civilizace ale klestí cestu i sem," píše Burda. Jeho působivé reportážní snímky jsou jedinečnou příležitostí, jak se s mizejícím světem setkat tváří v tvář.

Už jen pouhých 1500 členů má třetí kmen v Burdově knize, Karové. Žijí na východním břehu Omo ve třech velkých vesnicích, živí se rybařením, chovají stáda dobytka. Zjizvená hruď Karů ukazuje na jejich odvahu a statečnost, i tady mladíci podstupují iniciační obřad skákání přes býky. Karové stejně jako jiné kmeny popíjejí místní pivo, říkají mu persho. A stejně jako u Hamaru se ženy z kmene Karo bičují - tady už zvyk ale přerostl do symbolické roviny a na šrámy se nehledí, neteče ani krev.

Kolik tváří dokáže mít Afrika?

Posledním kmenem, který Burda na svých cestách sledoval, byli Bodiové. Afričané, kteří si povídají s býky, zdobí jim hlavy a zpívají jim písně. Nejvýznamnější slavností Bodiů je kel, kdy vybraní mladíci mají za úkol vypít co nejvíce mléka s krví a nabýt co největší váhy. Po třech měsících se na slavnosti za popíjení alhoholu z medu přeměřují kolem břicha, vítěz získává nejžádanější dívku, slávu pro celou vesnici a dobré společenské postavení. A také veliký sloní kel, který symbolizuje jednotu a pospolitost kmene.

"Nikdy nezapomenu na noci strávené u ohně společně s celými rodinami... Také ale nedokážu zapomenout na nemocné a uplakané děti, kterým jsme neuměli pomoci. Na šířící se zoufalou bezmoc a strach o budoucnost, když hynul v období sucha dobytek a země nemohla vydat úrodu. Na trpící vesnici zamořenou cholerou nebo na lidi, kteří se stali našimi přáteli a o nichž jsme se časem dozvěděli, že zemřeli při vzájemných potyčkách. I takovou tvář dokáže mít Afrika." uzavírá Burda.

Zpět